Rubrika: Zprávy

Po nepovedené sezóně, která skončila sestupem ze 7. ligy, čeká fotbalisty TJ Sokol Přímětice v příštím ročníku návrat do okresní soutěže. Tým vedený Jaroslavem Ludvíkem se po 10 sezónách v krajských soutěžích vrací mezi soupeře, s nimiž to bude mít náboj – každý zápas bude mít charakter derby. Místo dalekých výjezdů čekají hráče známá hřiště, sousedské rivality a fotbal, který bude mít sice nižší úroveň, ale o to větší emoce.  Níže je otevřený pohled trenéra na to, co se pokazilo, co se naučil a hlavně – co bude dál.

1. Byla to vaše první sezóna u týmu – jaký dojem na Vás klub a prostředí udělali?

Do klubu jsem přicházel s mírnou nervozitou, s pozitivním nastavením a velkou chutí předat své zkušenosti. Věděl jsem, že Přímětice měly vždy (nebo aspoň v posledních letech) trenéry mužů (i ostatních kategorií) ze svých zdrojů. Když jsem před rokem o nabídce přemýšlel, tak jsem vlastně řešil jen 2 otázky. Dává to smysl mně a jsou opravdu Přímětice připraveni na „cizího“ trenéra“? Nyní si dovolím říct za sebe, že jsem rád, že jsem nabídku přijal. Poznal jsem spoustu skvělých a zapálených lidí – činovníků, trenérů mládeže, hráčů, fanoušků, rodinných příslušníků. Celkově prostě taková skvělá rodinná atmosféra.

2. Bylo něco, co Vás během sezóny, pozitivně či negativně, překvapilo?

Tady bych to vztáhl do osobní roviny. Pozitivně bych hodnotil to, jak mě klub přijal (tedy aspoň já to tak vnímám😊). Na druhou stranu mě mrzí přístup některých lidí, ve které jsem věřil a potom samozřejmě sestup, který jsem si před startem sezóny absolutně nepřipouštěl.

3. Co Vám tato sezóna dala z osobního a co z profesního hlediska?

Držím se jednoho hesla – když chceš něco dělat, tak to dělej pořádně. Věřím tomu, že není hlavní, jestli to děláme dobře nebo špatně, ale že je strašně důležité to dělat, jak nejlépe umíme a dovedeme. Já se o to snažím každý den, který jsem na hřišti. Neříkám, že to dělám dobře, ale snažím se. Toto očekávám i od ostatních. Bohužel spoustě lidí je to často jedno. Ale tak to prostě je, taková je doba. Často není dobré říct na rovinu svůj názor, důležitější je chodit okolo po špičkách…

4. Bylo něco, co byste zpětně udělal jinak – v přípravě, taktice nebo komunikaci?

Toho by bylo spoustu. Vždycky mně zpětně naskočí, co by bylo lepší udělat, jak se lépe připravit. Mám rád komunikaci, hodně se o ni snažím, ale zároveň vím, že toto je velmi těžká disciplína a není jednoduché ji zvládnout ke spokojenosti všem. Za mě je to nejtěžší dovednost jakéhokoliv trenéra/člověka. Každý trenér si myslí, že komunikuje dobře, každý hráč si myslí, že s ním trenér málo a špatně mluví, že ho nechápe. Tak to prostě je a já vím, že jsem hlavně v této oblasti mohl udělat daleko více.

5. Byl moment, kdy jste si začal připouštět, že by mohl přijít sestup?

Tak tato myšlenka mně bohužel naskočila hned po prvních zápasech v srpnu. Po počátečním nadšení, jak kluci makali během přípravy, přišlo vystřízlivnění při účasti na mistrovské zápasy. Celý podzim jsme lepili neskutečným způsobem tak, že nastoupilo celkem 35 hráčů. Na jednu stranu je skvělé, kolik má klub schopných hráčů nastoupit do krajské soutěže. Na druhou stranu, ve vší úctě ke všem, kvalitativně jsme potom nestačili.

6. Co podle Vás byly hlavní důvody, proč se nepodařilo soutěž udržet?

Vidím 2 hlavní důvody. Jednoznačně úzká kvalita týmu. Byli jsme konkurenceschopní jen, když jsme se sešli kompletní. Jakmile nám vypadli někteří hráči, což bylo velmi často, tak jsme šli kvalitativně velmi dolů. Za další je to absence klasického útočníka/střelce, kterého jsem nebyl schopen „vychovat“, ať jsem zkoušel spousty hráčů. Tady jsme měli velký handicap vůči ostatním týmům.

7. Plánujete pokračovat jako trenér v našem klubu i po sestupu do okresní soutěže?

Dobrá otázka😊…Vrátím se na začátek tohoto rozhovoru…Musí to dávat smysl mně a musí to dávat smysl klubu. Troufnu si říct, že tady jsme momentálně sladění a tak nemám důvod nepokračovat.

8. Okres – realita nebo facka?

Je to určitě realita.

9. Jaký by měl být podle vás směr týmu v okresní soutěži – přestavba, stabilizace, nebo pokus o rychlý návrat?

Jednoznačně přestavba a stabilizace. Upřímně si myslím, že rychlý návrat není na pořadu dne.

10. Co se musí změnit, aby se Přímětice zase zvedly?

Nemyslím si, že se Přímětice musí zvedat. Není to žádný „pád“. Sestup není konec. Je to přirozený vývoj. Výměna generací, převzetí rolí, výchova mladých. Je to prostě práce, která nikdy nekončí. Koníček, jehož základem je mít chuť a nadšení. Věnovat se dětem, mládeži, prostě všem, kteří chtějí být součástí tohoto příběhu. Pro klub je strašně důležitá obětavost lidí, kteří v dnešní uspěchané době mají chuť věnovat se mládeži – budoucnosti každého klubu.

11. Je něco, co byste chtěl říct na závěr tohoto náročného ročníku?

Chtěl bych klukům vzkázat velké poděkování. Po špatném podzimu, kdy nad námi většina zlomila hůl, jsem pro kluky připravil velmi těžkou zimní přípravu. Kluci to akceptovali, většina se neskutečně semkla a šla do toho. Tam jsem cítil velkou sílu a odhodlání. Byla to velká dřina, ale dovolím si říct, že jsme zažili i spoustu srandy. Pro mě další skvělá zkušenost a taková zpráva, že jsme k sobě našli cestu. Toho si moc vážím a byla to pro mě největší odměna. Sice záchrana nevyšla, ale důležitější pro mě je to, že ti, co chtěli, pro to udělali maximum a prostě navíc nebylo. Tak to prostě je.

Přímětice se po dlouhých deseti letech loučí s krajskými soutěžemi. Návrat do okresního přeboru je novou realitou, která prověří charakter týmu i celého klubu. Jak však naznačil trenér, nejde o pád, ale o strategickou příležitost – začíná klíčová etapa stabilizace a přestavby kádru s cílem vybudovat pevné základy pro budoucnost. Nadcházející sezóna tak nebude o vzpomínkách či snaze o rychlý návrat, ale o poctivé práci a budování zcela nové kapitoly přímětického fotbalu.